Zkuste si to představit: přijdete domů, zaparkujete v garáži paneláku a... dál nic. Žádný kabel, žádný wallbox, žádná zásuvka. Ráno vyjedete s baterií na 80 % nabité na veřejném stojanu, který jste navštívili předevčírem při nákupu. Funguje to? Překvapivě — ano.
Přesně takhle popsaný scénář zažívají statisíce Evropanů každý den. A přesně takhle jsem to zažil taky: několik měsíců při rekonstrukci domu, bez možnosti dobíjet doma, jen veřejné nabíjení. „Nebylo to výrazně méně pohodlné než tankování na benzíně," i když chápu, že to mohou různí lidé vnímat jinak. Jen je potřeba plánovat trochu jinak — nabíjení se stane součástí nákupu nebo jiné zastávky, ne samoúčelnou výpravou k pumpě.
Slepice nebo vejce?
Základní problém je klasická slepice a vejce: dokud nemá dost lidí elektromobil, obce nevidí důvod investovat do infrastruktury. A dokud není dost infrastruktury, lidé bez soukromého stání se do elektromobilu nepouštějí. Tento začarovaný kruh se dá prolomit — ale potřebuje to odvahu jedné ze stran ho porušit jako první.
V České republice se situace zvolna mění. Přesto jsou tu stovky sídlišť, kde si o wallboxu na parkovišti před domem zatím nikdo ani nesní. Přitom v západní části Evropy existují funkční modely, které stojí za pozornost.
Amsterdam: nabíjecí bod na přání
Holandská metropole je v tomto ohledu světovým vzorem. Amsterdam provozuje přes 12 000 veřejných nabíjecích bodů a neustále přidává. Klíčový je ale systém „laadpaal op aanvraag" — doslova nabíjecí sloup na požádání. Obyvatel bez možnosti domácího nabíjení podá žádost na městě, uvede svou adresu a město mu — pokud je to technicky možné — do několika měsíců nainstaluje veřejný AC stojan v docházkové vzdálenosti. Trošku to připomíná zapojování pevných linek, kdy se muselo žádat o zapojení.
Výsledek? Průzkumy ukazují, že více než 60 % nových elektromobilů v Amsterdamu vlastní lidé bez soukromého parkovacího místa. Bariéra sídliště prostě přestala existovat.
Norsko: zákon říká, že musíte
V Norsku se k věci postavili ještě přímočařeji. Od roku 2021 platí zákon, který bytovým domům s více než 50 parkovacími místy přikazuje instalaci nabíjecí infrastruktury. Neříká, že každé místo musí mít zásuvku — ale kabeláž a rozvaděče musí být připraveny. Dostavba zbytku je pak otázkou týdnů a pár tisíc korun, ne půl roku a stavebního povolení.
Není náhoda, že v Norsku tvoří elektromobily více než 90 % prodejů nových aut. Legislativa zkrátka šla trhu naproti, místo aby čekala, až ho přesvědčí sama příroda.
Londýn: lampy, které nabíjejí
Britská metropole zvolila pragmatičtější cestu: využila to, co tam už dávno stojí — veřejné lampy. Společnost Ubitricity (dnes součást skupiny Shell) postupně osazuje londýnské sloupy veřejného osvětlení kompaktními AC nabíječkami. Dnes jich v Londýně funguje přes 4 000 a přibývají další.
Výhoda je zřejmá: nulové výkopové práce, minimální zásah do veřejného prostoru, rychlá instalace. Uživatel si stáhne aplikaci, zapojí kabel do lampy vedle svého auta a ráno odjíždí s plnou baterií. Náklady? Srovnatelné s veřejným nabíjením jinde — tedy výrazně levnější než benzín.
Londýn navíc využívá vládní program „On-street Residential Chargepoint Scheme", z nějž mohou místní samosprávy čerpat prostředky právě na nabíječky u bytových domů bez soukromého stání.
Německo a Francie: zákon pro nové stavby
Německo od roku 2021 platí zákon GEIG (Gesetz zum Aufbau einer gebäudeintegrierten Lade- und Leitungsinfrastruktur), který požaduje, aby každé nové parkovací místo v obytném domě bylo připraveno na instalaci wallboxu — tedy aby tam vedlo dostatečné elektrické přípojení. Podobné pravidlo platí při větších rekonstrukcích.
Francie šla ještě dál: zákon říká, že všechny budovy s více než deseti parkovacími místy musí do roku 2025 umožnit nabíjení minimálně na 20 % z nich. Paříž k tomu přidala vlastní síť Belib' s tisíci AC stojany po celém městě, přičemž jejich hustota v sídlištních čtvrtích se záměrně zvyšuje.
A co Česko?
Česká republika zatím výrazně zaostává — a ne jen z technických nebo finančních důvodů. Zásadním problémem jsou bytová družstva a SVJ, kde souhlas s instalací nabíjecí infrastruktury vyžaduje nadpoloviční nebo kvalifikovanou většinu vlastníků. Pro toho jednoho majitele elektromobilu, který chce prostě nabíjet ve sklepě, to bývá zdolání Everestu.
Situace se ale mění. Nová evropská směrnice EPBD (Energy Performance of Buildings Directive) ve verzi platné od roku 2024 přikazuje členským státům zajistit, aby nové bytové domy a domy procházející rozsáhlou rekonstrukcí měly alespoň jeden nabíjecí bod a předinstalovanou kabeláž pro alespoň polovinu parkovacích míst. Česko musí tuto směrnici zapracovat do legislativy.
Některá česká města mezitím konají na vlastní pěst. Praha rozšiřuje síť veřejných nabíječek v sídlištních oblastech, Brno instaluje AC stojany u vybraných bytových komplexů. Stále je to ale kapka v moři ve srovnání se západem.
Proč to funguje tam a ne tady?
Zahraniční zkušenosti mají jedno společné: iniciativu vzala na sebe veřejná správa, ne trh. Amsterdam nevyčkával, až si lidé sami nějak poradí. Oslo nestálo na místě s argumentem, že „zájem není dost velký". Londýn nezakazoval nabíječky u lamp — naopak je aktivně podporoval.
V Česku se zatím příliš čeká: na zájem, na EU dotace, na to, „až se to samo vyřeší". Jenže pokud města nepůjdou příkladem, obludná logika slepice a vejce bude fungovat dál — a ti, kdo bydlí v panelácích, budou mít elektromobil stále jen v nedohlednu.
Přitom technologie existují, modely fungují a peníze z evropských fondů na infrastrukturu jsou k dispozici. Chybí jen politická vůle říct: ano, elektromobil a panelák k sobě patřit mohou.
